Rally Orlické hory očima dámské posádky

Veronika:

Dostala jsem za úkol napsat pár řádků o naší první rally, kterou jsme absolvovaly jako dámská posádka... tak tady to je :-)

Když jsem se začala připravovat na tyto pro mě první skutečné závody, nečekala jsem, že všechno půjde jako po másle. Ale že se to začne komplikovat ještě před odjezdem, to mě trochu zaskočilo. Problémy přišly už ve středu, kdy mi zničehonic umřelo auto na dálnici při cestě do Písku. To si takhle jedu a najednou "trrr t t t" a šmitec. Raději asi vynechám následující zážitky s převozem k dvornímu mechanikovi do Příbrami, přeškublým lanem na kruháči a logisticky absolutně zkaženým plánem... Tímto děkuji mé drahé polovičce za záchranu a Pavlovi Steinerovi, že se ochotně ujal mého přibližovadla.

Ve čtvrtek se postupně scházíme v garáži, čistíme auta, vše se kontroluje a balí. Když vyzvedávám mechanika Bastra, při cestě z nádraží zjišťujeme, že u Trabanta klouže spojka. Paráda, a to s tím zítra mám jet 150 km do Opočna, pak závody a zase zpátky domů... Kluci mě ujišťují, že " to je v pohoděěě". Já vím, to je něco jako když řeknou "to nemůže upadnout" a pak sbírám výfuky a kola z náměstí :-) Kluci mě ještě chvíli popichují, prý pojedeme stejně s motorem, který je před smrtí, tak je to jedno. To se dozvídám věci :-) Jedu tedy domů přichystat pár posledních věcí, abych byla ráno přesně v 5:00 připravena vyrazit směr Orlické hory. Šéftrenér a šéf týmu Krtek mi totiž několikrát důrazně opakuje, že v 5:00 vyrážíme, protože jsem ženská a vždycky zdržuju :-)

A jak Krtek řekl, tak se také stalo. Brzy ráno vyrážíme, první čůrací zastávka v Hradci a já mám pocit, že bych v ruce neudržela ani hrnek s čajem, jak jsem z auta vyklepaná. Do servisu přijíždíme poměrně brzo, počasí se tváří velice slibně. Ptám se Krtkova spolujezdce Hnáty, kde jsou záchody a překvapivě zjišťuji, že je máme nejdál - přes celý servis. Jak jinak, to je prostě klasika... :-) Čekám, kdy dorazí i má navigátorka s mechanikem "Lojzou" a dozvídám se, že jeli do jiného Opočna, takže mají zpoždění a na 8. hodinu to vážně nestíhají. Nevadí, počkáme, uděláme přejímky a vyrazíme najíždět. Když ale ještě ani v půl 11 na místě nejsou, beru situaci do svých rukou a vyrážím na přejímky sama. Těsně před technickou se oba opozdilci dostavili, takže už nic nebránilo tomu naskočit do auta a jet trénovat. Jenže tady nastává další zádrhel - Krtkův mitfára musí být jako komisař u technických přejímek. Domlouváme se, že tedy budeme najíždět ve třech a to tak, že Markéta to napíše mně a já Krtkovi. Sice to nebylo technicky úplně jednoduché, ale nakonec jsme to zvládli. Tratě byly parádní - jen ta šotolina... ta na seriového Trabanta byla dost rozbitá, takže dostávám několik významných doporučení, že tudy máme jet opravdu krokem. V duchu si říkám, to si to fakt užijem... Mrzelo mě, že jsem si trať ani jednou neprojela "na vlastní kůži", což se samozřejmě následující den projevilo jako značný mínus

Po tréninku se odebíráme na náměstí a dozvídáme se, že pojedeme na rampu jako první - alespoň to budeme mít rychle za sebou. Když přichází náš čas, sedáme do auta a jedeme za pořadatelským autem... Najíždíme na rampu a naivně si myslíme, že se usmějeme a jedeme dál. Moderátor si nás ale vychutnává a pobízí, ať to ještě "potůrujem" :-) Obě jsme s Markétkou nervozní a už chceme jet, zdá se nám to stání na rampě nekonečné. Konečně nás moderátor propouští, zařazuji jedničku, sjíždíme z rampy a slyším jen "kchhh". Co to bylo?! Auto začalo bručet. Tenhle zvuk znám! Takhle to vypadalo, když mi upadnul výfuk. Po příjezdu do servisu na mě Krtek křiknul, že jsme skončily ještě dřív, než jsme začaly. Urvaly jsme parohy. Bylo mi líto, že jsem přidělala mechanikům práci, ale nikdo se neráčil mě upozornit na to, jak moc je tento model nízký... Začínám mít strach, jak pojedeme tu šotolinu, když i rampa byla na Trabanta moc.

V sobotu ráno se budím už v půl 5, nemůžu dospat. Po příjezdu do servisu dostáváme jako posádka několik cenných rad od všech členů týmu, ale i od "konkurence". Že nesmíme na Czech ringu skákat, že se máme pomalu rozjíždět a které "bábě" máme dát výkaz. První časovka, cesta na Czech ring a stojíme na startu. 3,2,1 start... rozjíždím se, řadím dvojku a "uuuu", auto opět nejede. Krve by se ve mě nedožezal... Spojka. Ale " to je v pohoděěě", plazíme se po okruhu šnečím tempem maximálně na trojku. Trapas... Hned jak zastavíme za kluky ve stopce, Krtek se mě ptá, jak to jelo. V tu chvíli, se mi chtělo říct něco strašně sprostýho! Ale jako "křehká květinka" jsem procedila mezi zuby pouze to, že s tou spojkou by to konečně chtělo něco udělat, že s tím se nedá jet.

Druhou RZ jsme se protrápily, a až na jednu levou táhlou zatáčku projetou po dvou kolech se nic zvláštního nestalo. Čekala jsem nějaký vřískot z vedlejšího sedadla, ale ozvalo se jen "No Veru!" a smích :-) Mně osobně smích přešel v ten moment, kdy jsem si uvědomila, že kdyby to viděl Krtek, tak by mě zabil. Do teď doufám, že to nikdo nevyfotil...

Hned jak jsme přijely do servisu, vrhly se na našeho Trabíka kluci "Karel" a "Lojza". A tady u toho se musím zastavit, protože to, co předvedli se jentak nevidí. Za nějakých 20 minut nám vyměnili spojku. Pozorovat je při práci bylo úžasný. Chudáci, když jsme pak odjížděli na další RZ, oba kluci byli celí špinaví, odření a popálení, jak dělali vše ve spěchu, takže jim tímto vyjadřuji neskonalý obdiv a obrovský dík!

Cestou na start se mi auto pořád nezdálo a jelikož nebyla ještě postavená časovka, bylo dostatek prostoru to vyřešit. Ujal se nás pan Závodník Jirka Formánek, který neváhal, otevřel kapotu a něco nám v Trabikovi po(h)ladil. Jirko, děkuju! Otevřená kapota samozřejmě neunikla pozornosti dalších závodníku a zaslechla jsem něco ve smyslu "že s těmi Trabanty jsou pořád jenom problémy"... no, tak jsem zvědavá pánové na vaše estéíčka, v jaké budou kondici za 30 let provozu :-)

Odstartovaly jsme a páni! , najednou to jelo, takže do prvního retardéru na šotolině jsme letěly bokem. Škoda, že na dalších úsecích jsme musely zvolnit a s ohledem na auto jsme musely jet s citem. Víceméně jsme se snažily jen dovézt auto do cíle celé, ale lhala bych, kdybych tvrdila, že jsme jely celou cestu pomalu. Ten pocit, kdy tancujete s autem po úzké cestičce a za vámi jen oblak prachu... k nezaplacení :-)

Snad jen kopce nám to kazily... Zejména moji navigátorku to překvapilo, když jsme se plazily do prvního většího kopce, vykulila na mě oči, "proč nejedeme?". "Protože Trabant...", následovaly záchvaty smíchu, což se nám stalo při závodě několikrát, ale podrobnosti raději zvěřejňovat nebudu :-)

V předposlední RZ nás kluci dojeli a musím říct, že vědomí, že nás dohání působilo jako červený hadr na býka, v našem případě by se hodilo říct spíš jako nápis "sleva na boty a kabelky". Snažily jsme se jim ujet, ale jelikož byli rychlejší, nezbývalo než sklopit hlavu a uhnout. Důsledek jejich pronásledování jsem pocítila hned - Krtek mi nadělil přednášku o tom, že pozdě brzdím. Se jim to kecá, když mají lepší motor (ale horší brzdy, chacha) a my máme horší motor (ale lepší brzdy), tak musíme výkon využívat do poslední chvíle :-)
Celý závod probíhal v poměrně pohodové atmosféře a i přesto, že organizace poněkud vázla, tak jsme si to užily. Jediná naše menší krizovka byla v jedné z posledních RZ, kdy nám při odbočení na šotolinu byla cesta úzká a udělaly jsme si menší výlet mezi stromy. Modlila jsem se, abysme na autě nic nezničily, protože to už by mě Krtek vážně ubezdušil... A víte co mi řekla má úžasná spolujezdkyně, když jsem se ji pak zeptala, co se jí honilo hlavou ve chvíli, kdy jsme letěly dveřmi proti stromům? "No že nás budu muset tlačit ven!" V tu chvíli jsem si uvědomila, že lepší spolujezdkyni jsem si nemohla vybrat. Žádný pištění, nadávání, ale naprostý klid a vyrovnanost. Dojely jsme do cíle živé a zdravé, auto nezničené, sláva!

Na závěr bych chtěla poděkovat všem, kteří se podíleli na naší účasti a bez kterých bychom nedojely:

Děkuji mé rodině, která byla neplánovaně nucena zúčastnit se našeho logistického plánu a bez které bych na závody ani neodjela.

Krtkovi děkuji za jeho odvahu půjčit mi auto, za cenné rady a provázení celým závodem. Děkuji také za trpělivost, obětavost, oprávněnou kritiku a pevné nervy - lepšího učitele a vzor bych nenašla.

Děkuji Markétce, která mě moc pěkně navigovala, neztrácela se, včas mi připomínala, abych si pustila benzín :-), a děkuji i za kopici legrace - břicho mě bolí ještě teď, jak jsme se pořád smály!

Určitě bych chtěla poděkovat za pomocnou ruku a podporu i členům konkurenčního týmu - Jirkovi a Jirkovi, a také Hnátovi, kteří nám po celou dobu radili.

A to největší poděkování patří našim mechanikům Bastrovi ("Karel") a Wendovi ("Lojza"), bez kterých bychom neměly sebemenší šanci závod dojet. Kluci, jsem Vám neskonale vděčná za vaši péči a šikovné ruce! Předvedli jste skvělou práci!
Všichni výše zmínění pánové jsou v mých očích (hned po mém taťkovi) ti nejvíc moc nejlepší chlapi na světě!
Děkuju!

Markéta:

Pokud mám zhodnotit a sepsat všechny zážitky z PEWAGu Orlické Hory 2013, byli bychom tu opravdu dlouho. Pokusím se vše shrnout do následujících řádků. Na tyto naše vůbec první závody jsem se začala chystat už dlouho dopředu. Jelikož jsem neměla žádnou výbavu, vhod mi přišel prodej kombinézy, kterou akorát prodával náš kamarád Čmelda. Velikost se moc neřešila, nebyl čas a ty plandající místa se přece schovají v sedačce. Řešila se jen barva – modrá, ta bude ladit k našemu závodnímu speciálu a k mým pomněnkovým očím. Boty jsem měla vyřešené – přítel si na předloňských závodech zapomněl vzít své a proto se musel spokojit, když si koupil o číslo menší (akorát má velikost). Z jeho závodu byly výherní, tak jsem doufala, že i nám přinesou štěstí. Helmu jsem po něm také zdědila.
Když bylo vše sbaleno, bydlík připraven na obývání, v pátek ráno jsme vyrazili směr Opočno. Do navigace jsem chtěla nabouchat adresu, ale nějakým způsobem mi to nenašlo danou ulici, proto jsem se spokojila jen s daným městem. Cesta ubíhala bez problémů. V Praze jsem si vzpomněla, že jsem si nenelakovala nehty. Jak jsme s Verčou později řešily, barevné překrytí nehtů má jak vizuální výhody, tak se s tím i krásně zakryje špína za nehty. Vlezla jsem si dozadu do bydlíku a začla s lakováním. Lak pobíhal po bydlíku, já si skončila lakování a přítel jen podotkl, že mám více laku na rukou než na samotných nehtech. Cestou jsme se zastavili pro naše oblíbené jídlo- rohlíky a párky. To už nás naháněl Krtek, kde jsme, že na nás čekají na přejímky. Ujišťovali jsme ho, že jsme už za rohem a za chvíli tam jsme. Cestou jsme míjeli ceduli Rakousko-Uhersko, tak jsme se tomu zasmáli a jeli dál. U poslední odbočky na Opočno, jsem už znejistila. Cesta úzká na průjezd jednoho auta, silnice rozbitá a musel se podjíždět železniční mostek. Ten jsme díky bydlíku projeli na milimetry. Přijeli jsme do „Opočna“, kde bylo všehovšudy 10 chalup. Tady je něco špatně. A opravdu, zadala jsem jiné Opočno, od toho správného vzdálené 40 km. Takže další zdržení a volání nabroušeným Krtkům do servisu.
Po náročném ránu, jsme se nakonec shledali a zastihli je na technické přejímce. Automobily prošly bez problémů, posádky taktéž. Začalo najíždění. Verča je naučená od Krtka, takže rozpis měli naprosto stejný. Žádné překřikování ani rozpory. Najíždění bylo vyčerpávající, tak jsem se už těšila na onen párek s rohlíkem. V 16:00 bylo na náměstí slavnostní představení posádek. Sedla jsem k Verče do Trabanta a v tu chvíli jsem s ní vůbec poprvé seděla na sedadle spolujezdce. Verča to ohulila, zařadila a já se mohla smíchem počůrat, když jsem viděla, jak taková ženská řadí s nějakou páčkou pod volantem. Bylo nám oznámeno, že jedeme hnedka jako první na rampu. No co, budeme to mít za sebou. Ano, moderátor si nás opravdu vychutnal. Přišlo nám, že jsme na rampě už nekonečně dlouho a moderátor nás popichoval tůrováním. Byla jsem strašně mile překvapena, když jsem viděla, kolik lidí nám fandí, jak tleskají, pískají a usmívají se na nás. MOC moc děkujeme. Při sjíždění z rampy jsme prý utrhly svody – já nic neslyšela. V servisu to kluci opravili a šlo se posedět do restaurace v kempu.
Jelikož jsem nikdy nezávodila, potřebovala jsem vysvětlit, co vůbec budu dělat s těma papírkama, který mi do auta dají. Naštěstí organizátoři vyvěsili na „nástěnku“ vzor výkazu a Vašík mi vše vysvětlil. Na příkladu, kde mi co jaká bába zapíše a kdy jí to mám dát, jsem pochopila, oč tu vlatně běží. Pochvíli se šlo spát. Chtěla jsem se v bydlíku ještě osprchovat, proto se ptám přítele, který připravoval pro našeho mechanika Lukáše DVD z loňské sezóny, zda je teplá voda. Odpověď, jasněěěě. Vlezla jsem do sprchy, voda ledová. Po malé zmíňce, ať s tím něco udělá, jsem ve sprše čekala 5 minut, nic se nedělo, zatnula jsem zuby a vysprchovala se. Otevřu dveře z koupelny a ti dva koukají na Rally. Zabít, jsem si řikala. Samozřejmě stačilo zmáčknout nějakej čudlík a tekla vařící....
Ráno jsem se vzbudila kolem půl 5. Probudili mě nějací mechanici, kteří mlátili kladivem do motoru nebo co :D. Od té doby jsem neusnula. Před 7 přijeli oba Krtci, já celá nervózní, nepřipravená, vypila jsem jen čaj. A už se jelo na náměstí na start. Z náměstí se mělo jet na 1.rz- okruh. Tuhle cestu na místo určení jsme si ale nenacvičovali. Co teď, pan Hudec v roli předjezdce na nás rozhodně nečekal a my nevěděly kam. Naštěstí nám ukázal cestu Krtek a my mu to následně za pár km oplatily. Na startu Czech Ringu se Tráboší postavili vedle sebe. Rozpis, který jsme dostaly nám byl vlastně i k ničemu. Nějak jsme to odkroužily a bylo seskupení. Tam Verča řekla, že to nejede a musí se vyměnit spojka. Krtek zalarmoval mechaniky, ať jsou po další Rz připraveni.
Když jsme stály na startu 2.Rz, uvědomila jsem si, že jsme si s Verčou vlastně vůbec nikdy nezkusily sedět v autě, natož číst rozpis. Říkala jsem si, průšvih. Po prvních zatáčkách, ale bylo jasný, že jsme se hledaly až jsme se našly. V jedné tahlé levé 4, to ale utáhlo tak, že jsme jeli po dvou. Verču jsem napomenula slovy, No Veru, a ona to vzala v potaz se slovy, já myslela, že je to jiná. Následoval výbuch smíchu. Musím nás pochválit a fakt nám to šlo, jako bychom spolu jely několikátý závod. A Verča mě fakt překvapila, když mě poslouchala. Nemyslím jen v rozpise, ale i normálně na přejezdech. Když jsem jí řekla vem ho, auto před námi bez řečí předjela. Když jsem jí řekla jeď, jela.
V prvním servisu jsem poznala, že ta pauza je opravdu jen na vyčůrání a může se zase hned jet. To nám kluci ale spravovali tu spojku, takže jsme do časovky přijeli dýl. Kluci mechanici byli bezvadní. Byly jsme jako v profesionálním týmu a takovou bleskovou práci nikdo nečekal. DĚKUJEME! Na 3.Rz jsme měli být už v časovce, v autě jsem zahodila helmy, připravila si výkaz, Verča zabrzdila na konci fronty před rz, já vylítla a běžela do časovky. Kluci zepředu na mě křičeli, ať nechvátam, že tu není časovka. Zastavila jsem se, v hlavě mi to začalo šrotovat, vždyť jsem dostala instrukce, že před každou Rz mám na čas vyběhout k „bábě“ a dát jí výkaz. Ukázalo se, že já vše chápu, jen tahle časovka není vůbec postavená. Čekali jsme asi půl hoďky. Vše se ve stejném stylu neslo celý závod.
S ubíhajícími hodinami jsem byla víc a víc unavenější, ale víc a víc mě to bavilo. Na 5.rz jsem si říkala, néééé ať to ještě nekončí. Během celého závodu, jsem „báby“ v časovkách povýšila na příjemné mladé slečny a pány, kteří na nás mohli oči nechat a pěli chválu, jak na nás, tak na našeho Tráboše. Během posledních rz, na prudkém odbočení na šotolitu, následoval i ruční rozpis. To znamenalo, že jsem rozpis přečetla, odbočení tam bylo více, tak jsme si pomáhaly ukazováním prstíkem na dané místo. To už Verča brzdila, řadila a do toho šikulka dala i podle dopravních předpisů blinkr. Opět výbuch smíchu. V dalším úseku bylo opět průdké levé odbočení, trať vymletá, do kopečka, v lesíku. Nějak jsme vzaly koleje a Trábík se stal neovladatelným jako na ledě. Verča se s tím ale krásně poprala a já si prohlédla z blízka veverky, které sledovaly závod z nedalekého dubu. Spíš než o nás jsem se bála, že já jako žena ani tak lehké auto, jako je Trábík, nedokážu z lesíka sama vytlačit. Naštěstí se Trábík vzmužil a my jely dál.
Následovalo vyhlášení výsledků. Popravdě řečeno, Krtek byl rychlejší, ale díky penalizaci, kterou dostali, skončili na druhém místě. Nám první místo udělalo neuvěřitelnou radost. První závod a mohly jsme se radovat z prvního místa. Nádhera.
Celý závod se obešel bez větších problémů, za stálého úsměvu na tváři a přátelského prostředí. Jako jediná dámská posádka jsme byly třešnička na dortu a my můžeme jen poděkovat za takovou přízeň a také jsme si ji patřičně užívaly.
Servis kluci zklidili a proto nic nebránilo odjezdu do dalekého domova. Cestou jsme se zastavili na „Mekáči“, kde jsme se dozvěděli, jak Míša s Verunkou nestříkají, ale jen válečkují. Nojo, jiný kraj, jiný mrav. Zažili jsme si spoustu legraci a pak se přesunuli do bydlíku, kde jsme zbytku posádky pustili DVD z loňské sezóny a kluci vyprávěli vtipy. Tak jsme na parkovišti strávili mnohem delší dobu, než jsme měli v plánu. Cesta poté ubíhala krásně, já jsem spala.
Zážitků máme mnohem mnohem víc, ale koho by to bavilo číst a některé babské řeči mezi mnou a Verčou jsou nepublikovatelné. Jsem ráda, že si všichni tak rozumíme, závod jsme odjely nadmíru spokojené a fanoušci jsou nám nakloneni a nezavrhli nás ještě před samotným závodem. Děkujeme. Pa Maukét